Obec Lužice

Historie obce

 

Informace o historii obce jsme vybrali z publikace Lužice 1250 - 2000,
Kapitoly z dějin obce

Obec se nalézá 4 km západně od okresního města Hodonín. K 31. 12. 2002 zde žilo 2.811 obyvatel, z toho 1.418 žen. Převážná část je zaměstnána v průmyslu. Katastrální území obce má rozlohu 752 ha, 543 ha zabírá zemědělská půda.

Četné archeologické nálezy dokládají intenzivní osídlení této oblasti již v pravěkém období. Název obce se odvozuje od četných vodních ploch, které se zde v dávných dobách rozlévaly (louže, luže).

Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1250, kdy obec přibyla do majetku velehradského kláštera. Podle zápisu v zemských deskách obec koupil v roce 1359 Vilém z Potštejna. Středověká zemanská tvrz, která se zde nacházela, zanikla koncem 14. století. Počínaje rokem 1511 patřily Lužice vždy k hodonínskému panství.

 

V roce 1604 získaly vlastní pečeť s tímto letopočtem a s nápisem SILIGIUM LUZIC. V historii obce bylo nejtěžším obdobím 17. století a zvláště doba třicetileté války, kdy obec několikrát zcela zpustla.

Novodobou historii obce poznamenal vznik a rozvoj průmyslu. Přímo v obci pracovalo v letech 1840 až 1931 několik lignitových dolů a v letech 1870-1933 zde byl velký závod na výrobu skla.

Tradiční zemědělský ráz obce narušilo i dokončení železniční dráhy přes obec v roce 1841.

V roce 1803 byla v obci zřízena škola (před tím byly Lužice přiškoleny do Mikulčic) a od roku 1908 má obec i vlastní školní budovu. Mateřská škola přivítala děti poprvé v lednu 1947.

Dominantou obce je kostel. Byl dostavěn v roce 1874 (před tím byla obec přifařena do Mikulčic) a je zasvěcen velkomoravským věrozvěstům Cyrilu a Metoději.

Od 1932 má obec postavenou tělocvičnu (TJ SOKOL) a od roku 1958 pak sportovní stadion (TJ BANÍK).

Od roku 1927 je v obci elektrické osvětlení, od roku 1956 vodovod a v roce 1968 byla podstatná část obce plynofikována. V roce 1998 byly dokončeny rozvody telefonní sítě a kabelové televize a v roce 2002 kanalizace.

 


Pravěk obce (Jaroslav Škojec)

Oblast úrodné údolní nivy řeky Moravy, která protéká rovinatým územím Dolnomoravského úvalu asi 3 km východně od katastru obce, svými mírnými klimatickými podmínkami a nevelkou nadmořskou výškou vytvářela odedávna příznivé podmínky pro první usedlíky. Jejich stopy můžeme na území obce sledovat již od mladší doby kamenné (neolitu). Hustě osídlen byl především pravý břeh říčky Kyjovky, která teče podél části východní hranice katastru, kde se obloukovitě stáčí jihozápadním směrem a protíná katastr v jeho jihovýchodní části.

První doklad osídlení, nalezený na území obce, pochází již z počátku tohoto století, kdy byl na blíže nezjištěném místě katastru nalezen kamenný mlat z mladší doby kamenné (6000-4000 let př.n.l.). Z tohoto období, které bývá pro náhlou změnu způsobu života často označován za neolitickou revoluci, pocházejí pravděpodobně i nálezy kamenných sekerek a štípané industrie, nalezené jižně a jihovýchodně od bojanovského rybníčka v trati U Řešice a U Starého.

 

Díky příznivým holocénním klimatickým podmínkám dochází k rozvoji zemědělství a s ním k zakládání prvních stálých osad. Nejstarší kulturou mladší doby kamenné, rozšířenou v celé strřední Evropě, je kultura s lineární keramikou, název který je odvozen od přímých či zakřivených linií, jimiž nejstarší zemědělci zdobili svou keramiku. Několik zlomků takto zdobené keramiky bylo nalezeno na hranici katastrů Lužic a Dolních Bojanovic, severně od bojanovského rybníčka. Podle těchto nálezů je proto možné předpokládat osídlování Lužic (počátkem mladší doby kamenné - neolitu).

Mladý neolit je na katastru obce zastoupen kulturou s moravskou malovanou keramikou lengyelského kulturního okruhu, která během 4.tisíciletí pozvolna přechází do pozdní doby kamenné - eneolitu (4000-2000 let př. n. l.). Eneolit je období, ve kterém se začíná uplatňovat nestarší kov - měď a následně pak zlato a stříbro. Předmětů, ať již se jedná o šperky, nástroje, či zbraně, vyrobené z těchto kovů, je nacházeno poměrně málo a většího ekonomického významu zatím neměly. Přetrvávající příznivé klima mělo za důsledek další rozvoj zemědělství a růst populace, která ... (pokračování najdete v publikaci Kapitoly z dějin obce Lužice 1250-2000).
 

 


Nejstarší písemný doklad o existenci obce z roku 1250 (Miroslava Rošková)

Historický písemný doklad

I když z archeologických nálezů dnes víme, že prostor, ve kterém se Lužice nachází, byl osídlen již v pravěku a jednoznačně v době velkomoravské, přesně stanovit dobu založení obce zatím nedovedeme. Určitým vodítkem při stanovení stáří naší obce nám může být její název. Všeobecně se předpokládá, že obce, jejichž názvy končí na -ice patří mezi nestarší. Jsou to tzv. jména čelední, označující lidi určitého feudála. Lužice však pravděpodobně nezískaly jméno po jejím zakladateli, ale spíše podle okolního mokrého, bažinatého terénu s četnými vodními plochami, které se zde v hojné míře rozlévaly (louže, luže, Lužice).


Krajina u Hodonína a Břeclavi r. 1762

Mnohem přesvědčivějším důkazem stáří naší obce je však první písemný doklad o její existenci.Tento doklad nám však ještě donedávna chyběl. Při pátrání po první písemné zmínce o Lužicích jsme se v literatuře i v obecní kronice setkali s třemi letopočty: 1250 - 1324 - 1359. Každý z nich byl spojován s nestarší písemnou zprávou. Začala složitá cesta ověřování opodstatněnosti uváděných letopočtů. Rozuzlení problému přinesl až archivní pramenný materiál z Moravského zemského archívu v Brně, na který nás upozornila práce Rudolfa Hurta "Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě" z roku 1934.

Název Lužice (Luscicz) se poprvé nalézá v latinsky psané listině, která pochází z kanceláře papeže Inocence IV. a je datována 17. prosincem 1250. Adresátem listiny je opat a řeholní bratři cisterciáckého kláštera na moravském Velehradě.

 

 


Války minulých staletí (Miroslava Rošková)

Oblast, ve které se obec Lužice nachází, byla od pradávna prostorem hraničním. Dnešní moravsko-slovenská hranice byla v minulosti hranicí mezi českým a uherským státem. Přes blízký Hodonín procházela jedna z důležitých moravských obchodních cest, které spojovaly oba tyto státy. Cesta však nesloužila jen obchodním účelům, po ní se v obou směrech ubíralo často i vojsko. Po několika století byla moravsko-uherská hranice prostorem značně neklidným, poznamenaným mnohými válečnými akcemi. Ničivé následky nájezdů vojsk pocítili v plné míře i tehdejší osadníci Lužic.

Z druhé poloviny 15. století vzpomeňme hlavně války o Moravu mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem (1468-1477). Následky těchto válečných konfliktů byly, zvláště pro obyvatele Slovácka, mnohem zhoubnější než za předcházejících válek husitských. Celá oblast jihovýchodní Moravy byla v důsledku četných vojenských srážek zpustošena, obce vyloupeny, vypáleny a téměř vylidněny. Obzvláště krutě se chovala Matyášova vojska při obléhání Hodonína v červnu 1470. Uherské vpády se staly příčinou zániku téměř 80 vesnic na Moravském Slovensku. Z okolí Lužic zmizela například ves Kukvice, nalézající se v místech dnešního Josefova, dále ves Kapřiště u Hodonína, Prusy, na jejímž místě leží dnes obec Prušánky, ves Potvorovice (dnes je v těch místech Starý Poddvorov) a další.

I když v 16. století se v okolí Hodonína neodehrával žádný vojenský konflikt, existovala reálná hrozba válečného úderu tureckých vojsk z Uher. Hodonín jako pohraniční město bylo zabezpečeno silnou vojenskou posádkou a ve městě i v jeho okolí se konávaly časté musterunky, na nichž se shromažďovalo vojsko táhnoucí do Uher. Přibývající průtahy vojsk přinášely obyvatelům města i poddaným v okolních vesnicích mnohé nesnáze. Vojáci, často najímaní žoldnéři, se dopouštěli násilí na obyvatelstvu, rekvírovali potraviny a způsobovali další škody.

Nejtěžším obdobím pro obec Lužice bylo však 17. století a zvláště doba třicetileté války (1618-1648). Vstup do tohoto století byl na jihovýchodní Moravě poznamenán vzplanutím mnoha válečných požárů. Povstání sedmihradského vévody Štěpána Bočkaje proti habsburské císařské moci se za podpory Turků a Tatarů přeneslo v květnu 1605 z Uher na Moravu. Zabíjení, loupení a pálení celých osad a vesnic kolem Hodonína (Prušánky, Čejč, Čejkovice a další) a nakonec zapálení i města Hodonína ... (pokračování najdete v publikaci Kapitoly z dějin obce Lužice 1250-2000, strana 42 až 59)

 

 


Škola do roku 1918 (Tatiána Hromková)

V období před rokem 1620 patřily Lužice k velké oblasti s bratrským českým školstvím, vyznačujícím se výchovou k čestnosti, kázni a píli. Na elementárních školách při bratrských sborech se vyučovalo čtení podle prvního slabikáře z roku 1547, psaní a náboženství se zpěvem. Již tehdy chodily děti z Lužic za nejzákladnějším vzděláním do Mikulčic.


Obecní škola

Zásadní reformu rakouského elementárního školství provedla císařovna Marie Terezie v roce 1774. Byla zavedena povinná šestiletá školní docházka, zařazeny vyučovací předměty praktické povahy a předepsán způsob vzdělávání učitelů. Na přelomu 18. a 19. století však Lužice stále neměly svoji triviální školu. Byly přiškoleny do Mikulčic, kde se vyučovalo po soukromých domech do roku 1792, kdy byla postavena škola. Od roku 1803 zřídily Lužice školu exkurentní, tj. učitelský pomocník z Mikulčic Karel Pernica docházel denně do vesnice a učil v soukromých domech čp. 15, 55 a v létě ve stodole u domu čp. 65, v obecním domku i v hospodě. Za to se lužičtí občané zavázali platit panu učiteli za každého školáka ročně 1/4 měřice rži, bochník chleba a 36 krejcarů školného.

V roce 1828 přistavěla obec k hostinci jednu školní světnici (hostinec stál v místech dnešní budovy školy), a tu postupně vybavil 14 lavicemi, 2 tabulemi, křížem, stolem a židlí pro učitele. Samostatnou jednotřídkou se podle rozhodnutí zemské školní rady stala zdejší škola 1. října 1869. Školu byla povinna vydržovat místní obec; hradila náklady na školní budovu, byt, otop a úklid. Rozšíření jednotřídky na dvoutřídku si vyžádalo další školní prostory. Vedení obce situaci vyřešilo ne příliš vhodným způsobem: pro potřeby školy upravilo konírnu obecního hostince.

V roce 1907 rozhodlo obecní zastupitelstvo se starostou Matoušem Maradou postavit novou školu na důstojném místě obce v čele široké návsi. Stavba školy byla zadána architektovi Aloisu Sojkovi z Ostravy. Plány a rozpočet stanovil architekt Fey z Uherského Hradiště. Finanční náklady dosáhly asi 85.000,- Kč. Se stavbou se začalo 5. srpna 1907 a do zimy se podařilo dokončit i střechu. Na jaře v roce 1908 se ve stavbě pokračovalo. Dokončena byla 5. července 1908. nová budova měla 8 učeben, kabinety, kancelář správce školy, sborovnu, záchody a půdu. Od školy byl oddělen byt správce školy. Akt slavnostního otevření školy a podle tehdejších zvyklostí i svěcení budovy se konal 30. srpna 1908. Byla to velká událost, přesahující rámec obce. Slavnosti se zúčastnili i zástupci tehdejších říšských a zemských orgánů, okresní hejtman a školní inspektor, duchovenstvo, učitelé i nadučitelé z okolních obcí. Celý obřad spojený s otevřením první nové školní budovy v dějinách zaznamenal i kronikář obce. Zápis končí přáním: "Dejž Bůh, aby z této budovy školní vycházeli i žáci, kteří by jako občané byli obci, vlasti a státu ku prospěchu."

 


Základní škola Jaroslava Dobrovolského Lužice, 2016


Duchovní správa a kostel (Svatopluk Rutar)

Lužická obec byla až do roku 1913 přifařena do Mikulčic, kam lužičtí farníci chodili do kostela, kde se konaly jejich sňatky a křty, kdy byli pochováni k poslednímu odpočinku až do doby, kdy byl založen nynější Lužický hřbitov. Mikulčickému faráři odváděli i církevní desátek.

 

V roce 1616 si mikulčický farář stěžuje vrchnosti, že je mu odepírán desátek jak z Těšic, tak i Lužic, obcí hodonínského panství (Mikulčice patřily do panství břeclavského). V roce 1673 patří k mikulčické farnosti vedle Mikulčic Těšice, Lužice a Kukvice (celé jsou ale pusté). Desátky odvádí farnící v obilí, Lužičtí v roce 1691 třicet mandelů žita, 15 mandelů pšenice a 24 mandelů ovsa. Z dalších příjmů z Lužic má farář 1 zlatý za procesí o svatém Marku, 1 zlatý a 30 krejcarů za mši o svátcích (Narození Páně, Velikonoce, Letnice, Boží tělo) a za svěcení kostela. Dále musí farníci nařezat v lese dostatek dřeva a dopravit je na faru.

V důsledku hospodářského rozvoje v druhé polovině 19. století, kdy je větší možnost zaměstnání (těžba lignitu, výroba skla, železnice), vzrůstá v obci počet obyvatel a mezi věřícími sílí snahy o vybudování vlastní farnosti.

Do roku 1872 stojí uprostřed lužické návsi jen zvonice se dvěma svěcenými zvony. Její vznik je datován do roku 1796. V roce 1864 je připraven návrh na výstavbu kostela v hodnotě 5296 zlatých. Obec slíbila dodat cihly z vlastní cihelny v ceně 10 zlatých 60krejcarů za 1000 kusů. Na kostel jich bylo potřeba 131 400 ks. Odvoz cihel se farníci zavázali, že uskuteční zdarma. Ale teprve v roce 1872 je položen základní kámen a pak již usilovnou prací se farníkům podařilo během dvou let kostel dostavět a vysvětit v roce 1874. Kostel byl zasvěcen soluňským bratřím Cyrilovi a Metodějovi. Mše svatá byla jen o větších svátcích, někdy se uskutečnilo i nedělní svátostné požehnání.

V roce 1886 byly pro kostel zakoupeny varhany, na které přispěl sám císař František Josef I. 60 zlatými, finančně přispěly i sklárny a dráha. V roce 1887 povolil mikulčický farář Martin Novotný, aby se v kostele v Lužicích sloužili další mše na Vánoce, Velikonoce a svátky svatodušní.

V roce 1924 byl pro sídlo fary zakoupen dům naproti kostela. V roce 1927 byla na faru a do kostela zavedena elektřina. Lužický stolař, Jakub Dvořák, zhotovil v kostele vlastním nákladem novou kazatelnu. V roce 1932 provedl akademický malíř p. Köhler z Kyjova uměleckou malbu patronů kostela sv. Cyrila a Metoděje a dále malbu sv. Martina a sv. Václava.

 

24.06.2017

Dnes má svátek Jan

Kontakt

Obec Lužice Česká 592/1
Lužice, 696 18
Tel: 518 357 225




Poslední aktualizace
23. 6. 2017



Výběr z galerie

Kratiny v zimě